Bad Dream 1.část

7. června 2013 v 22:12 | Nat.Had
Všechny příběhy začínají tím, že narazíte na svou lásku, zamilujete se potom příjdou nějaké potíže a překážky, které s občasnými potížemi překonáte a nakonec přijde HAPPY END, mno většinou je to HAPPY END někdy to skončí špatně, ale to opravdu jen někdy.
Můj příběh ale takový není. Ten můj nemá šťastný ani začátek, natož aby šťastně skončil.
Všechno se to začalo, už když jsem byla malá. Už jako miminko mě doma mlátili, věčně jsem byla celá od modřin a poškrábaná. Prostě normálně zmlácená. Když to jednou moje mamka přehnala a já jsem skončila s monoklem pod okem, chodila jsem teprve do školky, ale učitelce se to nelíbilo a začala se v tom hrabat. Dopadlo to tak že zavolali sociálku a já jsem skončila v děcáku. Pár pěstounů si mě na chvíli vzalo domů ale všichni mě "vrátili" s tím, že s nima nechci komunikovat a že nejím, nespím, nemluvím. Až jednou když mi bylo 12 tak se objevil jeden chlápek. Vychovatelkám řekl, že chce někoho, kdo byl mlácen nejlépe týrán. A jediná taková jsem tam byla já. Vzal si mě domů, první měsíc jsem s ním vůbec nemluvila, pak mě začal zavalovat dárkama, oblečením a vším možným. Nakonec jsem s ním mluvit začala. Po necelém půlroce se z něho vyklubal ten pravý on. Začal mě nutit učit se sebeobranu a různé bojové umění. Chtěl ze mě udělat dětského zabijáka, ze začátku mu stačilo to že si vybral nějaké dítě a já ho měla zmlátit. Poslouchala jsem ho, protože mi jinak nedával najíst a zavíral mě ve sklepě. Všichni v okolí se mě báli. Neměla jsem nikoho, kdo by se se mnou kamarádil. Jen jeho děti. Jeho 15 letý syn Johan, ze kterého si udělal zabijáka, tak jako málem ze mě a jeho 10 letá dcera Cara, o kterou jsem se spolu s Johanem starala a mlátila ty, kteří jí nadávali, když jí někdo ublížil, přišel na řadu Johan, málokdo přežil, když si něco zkusil na dceru největšího mafiána v Americe. Ano, stala jsem se poskokem největší mafiánské rodiny v Americe. Takhle to šlo až do mých 15tin. Někdo si otevřel pusu, nebo se jen nelíbil někomu z mých "nadřízených" a já jsem šla a zmlátila ho, ale s oslavou mých patnáctin přišlo i nemilé překvapení. Den po oslavě přišel Paul, ten co si mě vzal z děcáku a řekl mi "Holičko, už je ti 15 a to znamená že mlácení už nestačí, od zítřka začneš chodit s Johanem a on tě naučí jak někoho stylově odprásknout." Já jsem na něho koukla s otevřenou pusou. "To nemyslíš vážně Paule, na to já nemám NE! To já neudělám" To byla moje odpověď. No, ale upřímně, myslíte, že jsem měla na výběr? Ne, neměla. Takže jsem začala chodit s Johanem, tvořili jsme jakési duo, já mlátila, on vraždil. Ale když mi jednou dal do ruky zbraň a řekl střílej, nedala jsem to a sesypala se na zem, celou tu dobu, celé dlouhé tři roky jsem to v sobě dusila, ale tohle byla poslední kapka. Všechno to přeteklo a chtělo ven. Začala jsem se klepat a brečet. Poprvé od mých 12 jsem brečela, poprvé jsem si uvědomila, co jsem zač. Vždyť já dělám to co mí rodiče, já mlátím ostatní a teď mám i zabíjet? Tak to ne. To ne!! Co se to ze mě stalo. Nebyla jsem schopná se pohnout, seděla jsem na silnici s pistolí v ruce. Johan se na mě koukal a nevěděl co dělat a ten zmlácený kluk, kterého jsem měla zabít tam jen tak ležel kousek ode mě a tak tak dýchal. Doslova jsem se zhroutila, klepala jsem se a před očima se mi promítalo to, jak mě mlátily jako malou a to jak mlátím já teď své okolí. Bylo mi ze mě špatně. Johan zavolal Paoulovi, ten po chvíli přijel i se svými poskoky, ti se postarali o toho chudáka, co tam ležel zmlácený vedle mě. Mě vzal Paul s Johanem do auta a zavezli mě do nemocnice. Doktor mě vyšetřil a řekl že jsem utrpěla šok a teď z toho mám trauma, asi týden jsem zůstala v nemocnici nic se nezměnilo, celé dny jsem koukla do stěny a nemluvila. Při jakékoli vzpomínce jsem se začala klepat, v noci jsme se budila celá zpocená a vystrašená měla jsem noční můry. Cele dny a noci jsem se bála, žila jsem ve strachu. Po týdnu mě měli pustit z nemocnice, ale Paul řekl že mě nechce že nemá čas na to starat se o mě a ž e mu budu jen přítěž a navíc psychicky jsem byla úplně na dně. Jediné řešení pro ně byl BLÁZINEC. Nebyla jsem na to až tak hrozně moc špatně, ale jiné řešení nebylo. V blázinci jsme měla pokoj jen pro sebe, měla jsem tam televizi, někdy jsem mohla i na počítač, ale já jsem nechtěla celé dny jsem se jen koukala do stěny a nic neříkala. První měsíc jsem musela být na kapačkách protože jsem ani jíst nechtěla, po měsíci jsem se odhodlala začít jíst sama. Doktoři
to brali jako obrovský pokrok. Mluvit jsem však v plánu neměla. Měla jsem tam soukromou učitelku. Učila jsem se testy jsem psala na jedničku, úkoly plnila ale za celou dobu jsem s nikým nepromluvila nikdo nevěděl jak zní můj hlas a já vlastně taky už ne. Každou noc jsem se budila kvůli nočním můrám. Už jsem se sice tak moc neklepala ale ty můry ne a né přestat. Prášky jsem poctivě brala, dělala vše co chtěli až na komunikaci. Z pokoje jsem taky nikdy nevylezla. Měla jsem i vlastní koupelnu takže jsem ani nemusela. Jsem tu už od patnácti a za týden mi bude 18. Noční můry se trochu zlepšily já jsem se pomalu uklidnila. Školu jsem taky nějak zvládla.jediné co ještě nevíte, je moje jméno. Tak teda, jmenuji se Natali Edwards. Vždy jsem žila v L.A. ale když mě dali do blázince dali mě do New Yorku. Nejsem moc vysoká ale ani moc malá, jsem štíhlá a mám hnědé dlouhé vlasy. Modré oči a plné rudé rty.O módě, hudbě, prostě o světě nevím nic, od doby co jsem tu tak se s okolím nestýkám. Za cellou tu dobu mě nikdo nenavštívil, jediný kdo za mnou chodil byly sestřičky doktor a učitelka. Ale mě to takto vyhovuje. Chci být sama. Teď jako obvykle sedím na posteli a koukám do blba. Ozvalo se klepání a vešel doktor. "Ahoj Natali, jak se cítíš?" Zeptal se mě. On se opravdu na to zeptal? Heh..Jak hloupé on si jako myslí, že mu odpovím? Jsem tu 4roky a s nikým jsem nepromluvila a teď bych měla? Ne na to může zapomenout. "No tak nic" pokračoval ve svém monologu "jen jsem ti chtěl oznámit že za týden ti je 18" On si všiml? Páni to chce potlesk. " A to znamená že už tě tu nebudeme držet, budeš dospělá psychicky si na tom celkem dobře není důvod aby si tu zůstávala. Byt máš zařízený a peníze na účtu nějaké mít budeš. Takže v den tvých 18tin odjíždíš. Budeš žít v Londýně." Řekl s úsměvem a odešel. Wow já se odtud dostanu pecka, konečně počkat, on fakt řek Londýn? To vážně opustím Ameriku? Se tu všichni zbláznily nebo co ? Já nechci z Ameriky. No ale asi nemám na výběr. Bože, asi si myslíte že jsem blázen. Heh, ironické když jsem v blázinci, no ale každopádně od té doby co nemluvím tak si povídám v hlavě sama se sebou. No co aspoň nějak komunikovat musím. Zbláznila bych se :D zase ironické. No co už, kašlu na to jdu si lehnout.
 

Getting through the dog-1.díl

25. května 2013 v 11:54 | Zuzka |  Getting through the dog
Getting through the dog-1.část
uvod

Ahoj jmenuji se Lucy Rose Evans je mi 19 let. Bydlím sama v Londýně.Mám psa jménem Aso Je to Němeký ovčák mám ho od svých 13 let . . Pracuji jako číšnice v restauraci good food. Můj šéf se jmenuje Jack je strašně fajn. Ráda zpívám ale tak trošku se za své zpívání stydím tak si zpívám jen sama pro sebe ale ted dost o mně a k příběhu
příběh
Když jsem ráno vstala šla jsem si vyčistit zuby a osprchovat se. Potom sem seběhla do kuchyně protože mi zvonil mobil
Jack: Ahoj Luc můžu tě o něco poprosit
Já: Ahoj Jacku jasné o co?
Jack: Emily dnes nemůže prý je nemocná můžeš to vzít za ní?
Já: Jó jasně v kolik tam mám být?
Jack: Tak v jednu
Já: Dobře akorát mi to vyhovuje
Jack: Moc děkuju tak ahoj
Já: Není za co Ahoj
Bylo teprve devět tak sem se šla nasnídat a vzala jsem Asa na procházku když jsem se procházela tak se mi utrhl z vodítka, Tak sem rychle běžela za ním nikdy mi tohle neudělal, Najednou ho chytil jakýsi kluk který se schovával pod čepicí
Já: Moc děkuji vůbec nevím co ho to popadlo
Kluk: Vůbec nemáš zač
Já: Tak děkuji jsem Lucy
Kluk: Já jsem Harry
Já: Moc mně těší proč se tak divně schováváš?
Harry: To neřeš řeknu ti to jindy
Já: Tak jo
Nijak sem to neřešila třeba měl na obličeji něco co nechtěl abych viděla ale šly mu vidět krásné zelené oči a pod čepicí měl boží kudrnaté vlasy doprovodil mně domů a ptal se kde pracuji a takové ty otázky na všechny jsem mu odpověděla. Potom už jsem musela domů bylo už jedenáct když jsem přišla domů docela mně mrzelo že sem se ho nezeptala na číslo ale co třeba ho potkám a docela jsem se i styděla. už bylo 12 tak jsem utíkala na autobus měl mi jet v 13:30 Autobusová zastávka byla od mého Baráku dost daleko tak sem musela chvátat. Když jsem přišla do práce tak jsem šla za Jackem
Já: Ahoj do kolika tu dnes mám být?
Jack: Ahoj do pěti moc i ještě jednou děkuji
Já: Jasně nemáš vůbec za co
Jack : Hele musím jít něco vyřídit tak Ahoj
Já: Ahoj
Tak jsem pracovala jako každý den a v tom najednou přišlo pět kluků
Já: Dobrý den co si dáte?
Nějakej blondak tam začal obědnávat tak rychle že jsem to nestíhala ale zvládla jsem to potom si obědnal zbytek koukla jsem se na toho kudrnáče měj stejný oči vlasy jako ten v parku ale co mám nějaké halucinace šla jsem předat obědnávku potom jsem jen tak stála u baru a koukala se do prázdna najednou sem viděla náznak toho kudrnáče abych šla stranou tak jsem tedy šla
Harry: Ahoj
Já: Ahoj my se známe ?
Harry: co? jé vlastně ten kluk z parku
Já: Jé přišel jsi mi nějakej podobnej a proč si byl zahalenej?
Harry: Co? Ty mně neznáš??
Já: Měla bych?
Harry: No víš já jsem zpěvák ze skupiny One direction a těch pět je zbytek
Já: Jo to jméno sem slyšela a možná i viděla nějakej plakát
Harry: Tak proto jsem byl schovanej
Já: Ahá
Harry: No.....Víšš... nechtěla by si jít nikdy ven?
Já: Jako na ....rande?¨
Harry: No jestli to nebude vadit?
Já: Vůbec ne hele musím jít pracovat
Harry: jo koukám kluci už dojedli tak půjdem tady máš mí číslo
Vzal papírek a dal mi číslo potom jsem mu dala své číslo já rozloučily jsme se a já šla pracovat. Už bylo skoro pět. Potom přijel Jack a já šla domů sedla jsem si na gauč a přemýšlela jsem na Harrym ........................................

One Thing 2.část

25. května 2013 v 11:35 | Adéla Dvořáková |  One Thing
Tak tady máte druhý díl :)) Doufám že se vám bude líbit :)) Tady v tomhle díle už budou kluci :))
"Bože!"vstala jsem a chytla se za hlavu. "Proč zrovna dneska, proč tam nemůžu jet až zítra?"zeptala jsem se sama sebe. Zívla jsem a nazula si moje fialové bačkory a vydala jsem se směr koupelna.Trošku jsem se upravila, umyla a oblékla to, co jsem si včera koupila.Když jsem vypadala trošku k světu, sešla jsem dolů do kuchyně kde už seděla mamka s taťkou. Mamka se zeptala co budu chtít k snídani a já jsem váhavě odpověděla "Hm....asi vajíčka a slaninu, džus a čaj s mlékem." mamka vstala a řekla " Já ti to udělám" "Díky mami." řekla jsem. Když jsem to do sebe konečně dostala, vstala jsem, poděkovala mamce a odešla na horu zkontrolovat jestli mám všechno. 'Konečně mám zabaleno.' řekla jsem si pro sebe a oddychla jsem si."Nicol, pojď dolů, taxi je tu." už je to tady, konečně.Seběhla jsem dolů, rozloučila jsem se s rodiči a sedla jsem si do taxíku.
Na letišti: Stála jsem tam a nevěděla kam mám jít, ještě nikdy jsem totiž v letadle neseděla a ani jsem nebyla na letišti. Viděla jsem tam kasu, tak jsem si řekla že asi půjdu tam. Šla jsem tam koupila, jsem si letenku do Paříže a šla do letadla. Prvně mě prohledali a pak jsem šla rovnou do letadla.Chvilku jsem tam čekala než nastoupí ostatní cestující. Bylo to asi deset minut, takže dobrý.Když jsme konečně vyletěli, bylo to úžasné.
V Paříži: Paříž je velká a taky krásná. A co teprv Franci, to je teprv zážitek. Jen si představte, jak vycházíte z té velké, obří, kovové včely,která právě přistála na letišti ve Francii a vy se po tom letišti rozhlížíte. A pak když jste v tom krásném, romantickém městě, kde jsou všichni zamilovaní a vy víte že váš kluk je teď někde v Londýně a vy s ním nemůžete být.Je to hrůza :/ :D.
Když jsem došla do hotelu, vybalila jsem si a řekla že mám ještě skoro celý den na to než začne koncert. Zavolala jsem mamce a řekla jsem jí že jsem v pořádku a že jsem už v hotelu.Celý den jsem se jen tak procházela po Francii, něco jsem si koupila a tak. Francie je vážně krásná. Bylo asi osm hodin a já jsem si řekla, že se pomalu vydám zpátky do hotelu. Nevěděla jsem ani moc kde je takže jsem trošku bloudila. Do hotelu jsem přišla asi v devět :D. Byla jsem unavená tak jsem šla rovnou spát.Ráno jsem se vzbudila asi v osm. Tak jsem šla na snídani. Pak jsem se šla vysprchovat a umýt. Pak jsem si oblékla to co sem si koupila. Akorát že to druhý :D. Dneska je DEN D, nemůžu se dočkat. Už za pár hodin se vydám směr koncert. Pořád tomu nemoho uvěřit, ale je to tak. Jsem v Paříži a uvidím kluky.Za chvíli už se půjdu připravit. Nalakuju si nechty, namaluju se a udělám si nějaký účes, asi to bude drdol. Zjistila jsem si kdy jede autobus do Arény a protože jsem zjistila že mi to jede už za deset minut. Rychle jsem se ještě koukla jestli mám lístky a jestli mám pití a peněženku. Vyběhla jsem z hotelu a šla rychlejším tempem k zastávce.Přišla jsem a ani né za minutu mi jel autobus. Seznámila jsem se s jednou holkou, která byla také Angličanka. Jmenovala se Phoebe a bejraději měla Louise. Když jsem přijeli k aréně, tak tam ještě nikdo nebyl, jen naš autobus. "Super, aspoň si můžeme stoupnout hned k pódiu."řekla Phoebe. "Třeba si nás i všimnou."zasmála jsem se já.Za hodinu se otevřeli dveře do arény a všechny faninky se k nim přihrnuli. My už jsme tams Phoebe dávno stáli takže jsem vešli jako první. Měli jsem to nejlepší místo, hned u pódia.Půl hodiny jsme tam stáli než začal koncert, jen kvůli těm faninkám, které se tam chtěli co nejdřív nahrnout, ale stejě to trvalo půl hodiny.Koncert začal.Hráli se tam všechny jejich písničky. Při Little Things se na mě Niall usmál a zamával mi. V tu chvíli jsem si myslela že se rozplynu. Ten jeho krásný úsměv, byla jsem v sedmém nebi.Když koncert skončil tak jsme strašně dlouho čekali než sety ječící holky uráčí vypadnout. Najednou semě někdo dotkl byl to.....

Kam dál

Reklama